Začíná vážným varhanním motivem, ke kterému se postupně přidávají smyčce a dřevěné dechy. Ženský sbor navazuje na tento motiv slovy ‘Lux aeterna luceat eis’, na který odpovídají mužské hlasy ‘Domine Jesu’. Po instrumentálním intermezzu zpívá celý sbor rozhodné ‘Domine, quia pius es’. Pane, jenž jsi slitovný. Pak zpívá sbor motiv v různých obměnách, ženský a mužský hlas uzavírá sekci tlumeným ‘quia pius es’.

Po hrůzách Osvětimi – které se odehrály před 65 roky – máme jakožto potomci obětí povinnost často si své předchůdce se vší skromností a vděčností připomínat.
A pravidelně se za ně modlit: 'Dej jim věčný pokoj, ó Pane, ať jim svítí věčné světlo’.

Libera me
‘Libera me, Domine, de morte aeterna’. Spas mě, ó Pane, od věčné smrti. Tato věta se mi zdá velmi vhodným zakončením celé kompozice. Proto jsem ji pojal jako jakési finále, ve kterém se opakují různé motivy z předchozích částí.
Navíc jsem zvolil ‘Requiem’ a ‘Kyrie’, aby vyjádřily dvojznačnost tohoto sdělení. Na jedné straně jako modlitbu za mrtvé a na druhé jako obžalobu ze strany obětí.

Po zlověstném zvuku tympánu zvolá sbor ‘Libera me’ směrem k publiku, načež se hlasy roztřšítí do divokého, ale slábnoucího chaosu v sedmiosminovém rytmu. Orchestr pozvolna přehlušuje chaos. Po jeho převládnutí zazní zlostné ‘Dies irae’.

[<]	[Číst více..]